|
V letošním roce uplynulo 75 let od legendárního pochodu z Ašchabadu do Moskvy,
kdy turkmenští jezdci v sedle achaltekinských a jomutských koní překonali
vzdálenost 4300 km za 84 dnů.
Pochod začal
30.5.1935 v Ašchabadu a skončil 22.8.1935 v Moskvě.
Cesta vedla
z Ašchabadu přes Erbent-Kunja Urgenč-Kungrad-Aktjubinsk-Orenburg-Kujbyšev-Penzu-Rjazaň-končila
v Moskvě na Rudém náměstí.
Na cestu
vyrazilo celkem 28 jezdců, z toho 17 na achaltekinských a 11 na jomutských
koních.
Tento pochod byl
zajímavý z mnoha hledisek – jeho účastníci se museli vypořádat z různorodým
terénem – pouští, polopouští, horami, stepí, lesy. V případě jezdců se nejednalo
o žádné sportovce ani kavaleristy, většina z nich byla zaměstnanci tehdejších
kolchozů. Nejmladším byl 19-letý Kurban Ovez Geldy, nejstarším 55-letý Gabyš
Mamyš, nejzkušenějším pak Nepes Karachan, který více než 25 let dělal průvodce
přes poušť Kara Kum a pronásledoval bandu basmačů v čele s Džunaid-Chanem.
Pochod se
konal za éry mladého sovětského státu, kdy bylo v módě překonávat nové a nové
rekordy, a to se nevyhnulo ani oblasti jezdecké. Probíhaly vytrvalostní jízdy
masové i individuální, hvězdicové, noční, na rozličných plemenech koní, včetně
klusáckých a chladnokrevných.
Nejvýznamnějším z hlediska překonání vzdálenosti za určitý čas v těžkých
přírodních podmínkách se ovšem stal právě pochod z Ašchabadu do Moskvy.
Kromě všeobecné
popularity, kterou si vydobyl, a to i za hranicemi Ruska, měl navíc i
vojensko-strategický význam, neboť prověřil vytrvalost a odolnost koní v
mimořádných podmínkách a jejich
vhodnost k využití v jezdeckých složkách armády. Do té doby byli turkmenští koně
považováni za příliš slabé a drobné, a tudíž nevhodné pro kavalerii v evropské
části tehdejšího Sovětského svazu.
Zajímavé také
bylo, že plnokrevní achaltekinci a jomuti se vypořádali s náročností pochodu
nesrovnatelně lépe než podíloví achaltekinci (anglo-tekinci). V příkladné
kondici dorazili do Moskvy plnokrevní achaltekinci Arab, Dorkuš, Alsakar,
Titanik a Al-Kuš, výrazně hůře na tom byli anglo-tekinští Dor-Depel a Burnok. A
ještě jedna perlička – pochodu se také zúčastnil hřebec Ak Sakal a klisna Kyr
Baital . Tito dva si cestou padli do natolik do oka, že během pochodu počali
hřebečka Moskva, pozdějšího výborného dostihového koně, plemeníka a jediného
pokračovatele linie Ak Sakal.
Soupis účastníků
z řad achaltekinských koní - hřebci:
26 Arab
(Ag-Išan-achaltekinská klisna), bělouš, nar. 1930, později velmi úspěšný ve
sportu (vytvořil tehdejší národní rekord ve skoku mohutnosti, překonal 2.19m),
zakladatel vlastní linie, otec olympijského vítěze v drezuře Absenta
13 Ak Sakal (Ak Sakal-Iljas), bělouš, nar. 1930, zakladatel vlastní linie, otec na dráze
úspěšného 518 Moskva
240 Titanik
(244 Toporbai-Angin), ryzák, nar. 1930
19 Al-Kuš
(achalteke – achalteke), ryzák, nar. 1930
89 Dordža
(Ag-Išan-Bek Chan), hnědák, nar. 1931
138 Keppan
(Šifer-Kizyl Sabat), ryzák, nar. 1927
Dále
plnokrevní achaltekinští hřebci Sakar Kišik, Dorkuš, Alsakar, Kir Burnak, At
Čadar, Kir Deli
 |
 |
| Kir Deli |
At Čadar |
Plnokrevné
achaltekinské klisny:
Moskva (Bek Nazar Dor-Nijaz Muchomed), hnědka, nar. 1929
279 Kyr Bajtal (Ag Išan-achalteke), bělka, nar. 1929
Podíloví
achaltekinští hřebci:
015 Dor-Depel
(A1/1 Blondelli-35 Anna Durdy), hnědák, nar. 1929
012 Burnok
(A1/1 L´Ermitage-matka po Bek Nazar Dor), hnědák, nar. 1930
041 Serdar
(A1/1 L´Ermitage-35 Anna Durdy), bělouš, nar. 1930
Do dnešních dnů se
dochovala prostřednictvím potomstva pouze krev Araba, Ak Sakala a Kyr Bajtal.
 |
 |
|
Arab |
Ak Sakal |
Z deníku:
2. června: Na cestě
do Erbentu. Dnes jsme ujeli pouze 18 km. Prohlídka koní ukázala, že si dobře
přivykají na režim pochodu. Dále plánujeme jet 60km, v bezvodé části až 120km za
den.
4. června: Na cestě
do Darvazy. Vyjeli jsme brzy ráno. Je velké horko, 60 stupňů. Není dostatek
krmiva pro koně. Voda je velmi špatné kvality. Snažili jsme se čerpat ze
zasypaných studní (pozůstatek občanské války), některé z nich byly zahrnuty těly
mrtvých zvířat. Koně odmítají tuto vodu pít.
7. června: Brzy
ráno jsme se vydali na pouť, ujeli jsme celkem 40 km. Horko nenechá odpočinout
ani koně, ani nás. Nemáme čerstvou vodu, doufejme, že co nejdříve dorazíme do
nějaké osady. Byla písečná bouře, nebylo vidět, těžko se dýchalo. Slezli jsme
z koní a vedli je, koně odmítali jít hlubokým navátým pískem.
8. června: dnes
jsme dorazili do Darvazy (v turkmenském překladu Darvaza znamenají vrata).
Místní nás velmi mile přivítali. Voda je zde ovšem špatná, dobývá se zde síra a
voda má slannou příchuť. Koně jí odmítají pít. Nezbývá, než jim jí nalít přes
nozdry. Je hrozné vidět koně takto trpět, ale jinou možnost jsme neměli.
29.června: pochod
teď probíhal prakticky pět dní bez odpočinku, každodenní překonané vzdálenosti
se pohybovaly okolo 100 km. Byl to nepochybně risk vůči koním, ale ti nás
naprosto překvapili, jak rychle se dokázali zregenerovat. Všichni tuto náročnou
etapu zvládli v pořádku, jediný zdravotní problém byl zaznamenán u Kir Burnaka,
který lehce nastydl.
6. července: jsme
tři dny od Aktubinsku. Teď už by se nám mělo jít lépe, i když pro koně bude
těžší se aklimatizovat na vlhké podnebí a silné deště. V Mugodžarských horách se
koně začali koně. Ale od teď už nehrozí nedostatek vody.
20. července: dnes
jsme dorazili do Buzuluku. Začal silný déšť, koně jsou promočeni až na kost. Ve
městě nejsou žádné stáje, nezbývá tedy, než nechat koně na dešti.
8. srpna: u dvou
koní se objevila teplota, v souvislosti s kolikou. Koně mají problém se změnou
krmení. Rozhodli jsme se dát jim dnes odpočinek. Veterinář celou noc nezamhouřil
oka a hlídal zdravotní stav obou koní.
17. srpna: Vstali
jsme brzy ráno, prohlédli koně – všichni jsou ve výborném stavu. Do Moskvy je to
coby kamenem dohodil. Zbývá už jen 180 km.
22. srpna: Brzy
ráno jsme vyrazili směrem na Ljuberec. Zde nás uvítala švadrona kavaleristů a
pět set cyklistů s vlajkami a transparenty. Také nás až do Moskvy doprovázela
vojenská letka. Na kraji Moskvy proběhl krátký mítink a pak už jsme pokračovali
na Rudé náměstí, kde jsme u zdí Kremlu položili květiny. Všechny ulice Moskvy
jsou vyzdobeny plakáty a letáky v ruštině a turkmenštině, dále zelení a
květinami. Přivítalo nás snad celé město, každý chtěl naše koně vidět.
Petra Marešová
|
